Opravdu stojí kytice růží lidský život?

Kytice růží, to je: 100 litrů vyplýtvané vody, neskutečné množství pesticidů a všelijakých jedů, cca 200 000 lidí živořících ve špatných pracovních podmínkách za malou mzdu, vysychání a drastické znečištění jezera Naivasha, úhyn vzácných druhů ptáků, narušení ekosystému. Chcete znát pravou cenu těchto růží? Čtěte dál...   

Často v supermarketech narážím na nádherné růže. Mají bezchybný tvar, pestrou škálu dokonalých barev, ze kterých si můžete vybrat, není s nimi žádná práce. Zatímco v květinářství pořídíte jednu růži za 40 korun, zde za celý pugét zaplatíte pouhých 49 Kč. No nekupte to!

Tyto růže mě nenechají spát. Objevují se takřka všude – doma, v restauracích, při slavnostních příležitostech. Dostala jsem je k patnáctinám. Tuto kytici jsem dokonce ,,vyfasovala‘‘ i na vysvědčení. 

V tom přece musí být nějaký zádrhel, stále mi vrtá hlavou. Už to nevydržím a podívám se na obal. Produced in Kenya. A jsme tady.

Malá exkurze do Keni

Nacházíme se u jezera Naivasha. Za posledních 20 let zde vyrostly obří skleníky jako houby po dešti. V jezeře se hromadí kal a odpadky. Na břehu se válí mrtvé ryby. Pole místních obyvatel jsou rozpukaná žárem. Chybí jim vláha. Právě tu jim berou květinové farmy.

Vypěstuje se zde asi 25 milionů růží ročně. Keňa zajišťuje jednu třetinu celkové světové poptávky. A nejsou to jenom růže. Také chryzantémy, gerbery či karafiáty pocházejí z Keni. Z Keni se vyveze do Evropy 85 tisíc tun květin. Na vypěstování jednoho hektaru růží je potřeba 10 až 30 tisíc litrů vody, na jeden pugét se tedy spotřebuje 100 litrů vody. Voda se z jezera čerpá nepřetržitě. 24 hodin denně. 7 dní v týdnu. K tomu si ještě přičtěme speciální chemické postřiky a škodlivé pesticidy. V Africe neplatí tak přísné předpisy jako u nás, takže všechny ty jedy míří do jezera. Znečišťují také půdy

a podzemní zdroje vody. Přitom 41% Keňanů nemá přístup k nezávadné pitné vodě. Situace se zhoršuje zejména na Valentýna, Den matek, apod. Farmáři se v těchto chvílích nebojí sáhnout po zakázaných chemikáliích. Jen aby uspokojili poptávku.

Je to opravdu velký byznys, jak říkají obchodníci. Na farmách pracuje kolem 200 000 lidí ve špatných pracovních podmínkách. Na jedné farmě sklidí přibližně 100 000 květin denně. Poté pracovníci sváží růže do kytic, zabalí je, zchladí, naloží do kamionů a poté se letecky přepraví do Evropy. Zdevastované životní prostředí však zůstává v Keni. Dělníci musí nosit holínky, gumové rukavice a pláště, které jsou však často chatrné a proděravělé, kromě mrzké mzdy si tedy odnáší také nejrůznější kožní nemoci a zdravotní problémy.

Zdejším lidem chybí voda. O sprchování se jim může leda tak zdát. A když je žízeň, přidává se hlad. Nemohou zavlažovat pole ani napojit dobytek. Studně vysychají a

voda z jezera je závadná. Dříve místní rybařili, nyní jim zbyly pouze oči pro pláč. Ryby umírají. Takové toxické dávky nelze přežít. Majitelé farem jako by byli naprosto hluší. Pokud se farmy nacházejí u řeky, řeku jednoduše přehradí. Někde pustí vodu na pár hodin, poté zavřou kohoutek. Problémy domorodců je nezajímají. Jejich hlavní prioritou je byznys.

Rozloha jezera se mezitím zmenšila o čtvrtinu. Pokud to takhle bude pokračovat dál, za několik desítek let zmizí jezero definitivně! Skončí podnikání, skončí Keňané. V okolí jezera jsou úrodné mokřady, kde žijí vzácné druhy ptáků. Právě tyto oblasti bývají nejvíce zasaženy pesticidy. Jezero Naivasha je navíc součástí širšího ekosystému. Tady se čistí vzduch dvě stě kilometrů vzdáleného Nairobi. Kdyby vyschlo, hlavní město by se udusilo.

Je tohle opravdu nutné?

Má otázka tedy zní: stojí lidské utrpení skutečně 49 korun?

Stále v sobě mají tolik přitažlivosti?

Jsou to jen prvoplánové a vyumělkované krásky. Nemají vůni. Lidé kvůli nim trpí. Soužení je jejich pravou cenou.

Samotné růže však nejsou na vině. Za životy Keňanů můžeme my, protože tento byznys podporujeme. Nabídka souvisí s poptávkou. Pokud nepřestaneme kupovat výrobky z rozvojových zemí, které mají podezřele nízkou cenu, drancování přírody i nevinných lidí se bude dít dál. Nejsou to jenom květiny. Mohla bych jmenovat další – například citrusy z Maroka, Egypta, Alžírska, koření z Izraele, oříšky z Íránu, Pákistánu, hroznové víno z Jižní Afriky, rozinky z Indie, Íránu, ananas z Ghany či avokádo z Izraele.

V těchto zemích je nedostatek vody. Stačí sledovat štítky. Vždy se dá najít vhodná alternativa.

Když už si opravdu nemůžeme odepřít ty vázané kytice, v obchodech se prodávají také květiny z Dánska a Nizozemí, které máme takřka  za rohem. Existují také české květinářské firmy (např. Dušátko), květiny se přece dají i vypěstovat na zahradě a často vypadají o mnoho lépe. Nelze vynechat ani ty luční, které opravdu nádherně voní.

Říká se: „Růží dáš najevo, že ti na někom záleží.“

Ano. Africkou růží dáš najevo, že ti záleží na vlastním pohodlí.

Stačí opravdu málo. Říct: ,,Takhle ne.‘‘

Vše se dá dělat jinak. Jen my musíme chtít.