Ze studentského života aneb Tři situace, kvůli kterým je dobré si uzavřít životní pojistku

Pomalu se blížíme do cílové rovinky školního roku a mnozí bilancují, co se jim podařilo a co naopak naprosto zvorali. Já pro tento školní rok používám jiné měřítko: kolikrát mě odsud málem odváželi  nohama napřed.

Když začne školní rok, věc, která mě nejvíce děsí, je prosinec. Prosinec je totiž to nádherné období plné dilemat, kdy učitelé lobbují o sto šest, slibují nám hory, doly i nížiny, nasazují povzbudivé a oduševnělé výrazy, deprimují nás přijímačkami na vysokou, které jsou stejně tááákhle daleko a které si usilovně odmítáme připustit (to přece budeme dospělí, zralí a inteligentní), také v nás znenadání objevují geniální vlastnosti, skrytý talent, o kterém jsme dosud neměli ani ponětí, že jsme jej zdědili po nějakém strýčkovi z desátého kolene.
Nastává čas olympiád.
Proč my, studenti, se těch olympiád vlastně účastníme?
Oficiální tvrzení: chceme nasát co nejvíce zkušeností, vědomostí, poznatků,...
To, co nechceme přiznat: potřebujeme si trochu šplhnout, abychom dostali lepší známku na vysvědčení, opájíme se představami našeho triumfálního úspěchu, vyhlížíme si to nejlepší místo ve školní vitrínce, kde by se nejlépe vyjímala naše fotografie, trénujeme skromné úsměvy a připravujeme si odpovědi na rozhovor do MAGGY. Nebo se necháme jednoduše zlákat. Anebo... podlehneme psychickému nátlaku.
Jako já.
Kdybych se měla přirovnat k nějaké literární postavě, určitě by to byl Boxer z Farmy zvířat. Učitelé si stěžují, že jsme líní a nezapojujeme se do výuky? Musím pracovat lépe a usilovněji. Pokazili jsme písemku? Musím pracovat lépe a usilovněji. Spolužáci se vykašlali na úkol a ve třídě je dusno? Musím pracovat lépe a usilovněji.
Takže si asi dokážete představit, co se děje, když probíhá nábor do olympiád a nikdo se nehlásí...
Přes veškerý vnitřní boj zvedám ruku a mám sto chutí si nafackovat. Proč neumím říkat NE?

I. OVEČKA MEZI VLKY
Nechápu, čím jsem byla tenkrát nabuzená (dokonce jsem kontrolovala složení svého čaje Na dobrou náladu, ale konopné semínko jsem tam nenašla), protože jsem dobrovolně vkročila do jámy lvové a vyhledala pana Žilku s tím, že se přihlásím do olympiády v českém jazyce, jak nám minulý den oznamoval.  Až pak jsem si uvědomila, co jsem to vlastně udělala...
Nastávají tři dny hrůzy.
Den první. To nic, pořád mám ještě čas, nějak to dopadne...
Den druhý. Už bych se asi na to měla podívat... ne, zahraju si radši Scrabble, vždyť to je taky o jazyce!
Den třetí. Pomoc. Sbírám odvahu, abych se podívala na zadání z minulých let. Jaksi zjišťuji, že jsem absolutně pitomá. Jak povzbudivé.
Ve snech se topím v přechodnících a videch, ráno přicházejí šílené křeče. Proč se vždycky musím chytnout na udici i s navijákem?! Slavnostně si slibuji, že takovou kravinu už NIKDY neudělám.
Bledá jako stěna vcházím do učebny. Oči mi málem vypadnou z důlků. Třeťáci? Maturanti?! Dřív soutěžily přece jen dvě třídy... no jo, druhá kategorie. Jak jsem mohla zapomenout? Pokud mi už předtím bylo zle, tak to bylo opravdové nic oproti tomu, co jsem zažívala nyní. Do lavice jsem se odvláčela jako na popravu. Co tam sakra dělám, já, ovečka, mezi krvežíznivými, ostřílenými vlky? Vždyť mě rozdupou, rozcupují na kousíčky, slupnou jako malinu. Mě, ubohého kvintánka...
No nic, nějak to budu muset přežít, pomyslím si a chopím se propisky, mé jediné zbraně. Shodou okolností jsem si vzala tu nejhorší, jakou jsem mohla - psali jste někdy slohovku propiskou, která píše tlustě? Je to tak demotivující!
Deset hodin. Důstojně opouštím učebnu. (Neoficiální: letím z učebny, odhazuji všechny kolem sebe, abych se dostala na místo, kam i císařpán musí. Kdepak solné roztoky! Taková malá olympiádička, to je panečku čistič!)
Druhý den. Nervózně obhlížím nástěnku, jestli tam náhodou neuvidím řádku: Speciální uznání poroty: cena za blbost pro N. Císařovou). Zrovna máme češtinu. Vejde učitel.
,,Omlouvám se, řešili jsme ve sborovně výsledky olympiády v českém jazyce. Mimochodem, Natálie," že by??? ,,děkuji za účast.''
... děkuji za účast a už mi víc nelez na oči, protože jsi to neskutečně zvorala, volně přeloženo.
Tak nic, no.
Po dvou hodinách: dějepis. Paní Pavlišová se nás snaží nalákat na SOČku (přežila jsem!) a mezi řečí si náhle vzpomene:
,,Jo a mimochodem, ohledně výsledků olympiády v českém jazyce - Natálie, vyhrála jsi.''
COOOŽE?!
Asi mi to ujelo nahlas, ale to víte, ty emoce jsou někdy hrozné.
Svět se zbláznil.
Bééé.

II. SLAG HAM! KRISTENMANNDS SONN HAR DARET...
Víte, jak vypadá pořádný šílenec? Na chodbě si prozpěvuje v norštině text ,,Zab ho! Křesťanský synek zradil nejčistčí dceru Krále hor.'', potom si trénuje protáhlé norské e, nakonec přidá cvičení bonder x bonner (Věřte mi, tato slova jsou hodně rozdílná a dají se odlišit pouze podivným zakroucením hlasu. Pozor na to, kdybyste Norům chtěli někdy vykládat něco o sedlácích, můžete omylem hovořit o fazolích.). Takhle to vypadá, když mám něco prezentovat. Seveřani, trollové, to je něco pro mě.
Po mé nezapomenutelné (pro mě) recitaci krvelačných norských básniček přichází na řadu vysvědčení. Vyplňujeme dotazníky. Jsme stále rozesmátí z mého výstupu, já sama jsem se ani pořádně nevzpamatovala, když vešel pan ředitel. Cena za největší zlepšení? Pche, já na sobě pracuju pořád a nikdo mi nic nedá! Zrovna den předtím jsem o tomhle nadneseně brblala a s rodiči jsme si z toho dělali legraci.
Proto jsem tomu nevěnovala žádnou pozornost. Někde zdáli se ke mě vinula slova:
,,... a cenu za největší zlepšení prospěchu a šek na 10 000 dolarů získává... Natálie Císařová.''
Stále naladěná na norštinu jsem málem vyprskla: ,,Hva?" Propiska mi vypadla z ruky. Všichni si ze mě pořád dělají šprťouchlata! Dneska přece není apríl!
Nějak jsem se dopotácela zpátky do lavice a začala se šíleně smát. Bouchla jsem si i hlavou do lavice, abych se probudila. Vždyť jsem se zlepšila pouze o jednu známku!
Přišla jsem domů a ukázala taťkovi ten diplom. Následoval výbuch smíchu, samozřejmě.
,,No vidíš! Tolik sis to přála, tak tady to máš!''

III. TÝDEN PLNÝ ZVRATŮ
Ani jsem se nestačila vzpamatovat z tohoto šoku, a už jsem musela čelit biologické olympiádě. Zařekla jsem se, že celý studijní text budu umět nazpamět. To se jakž takž podařilo, avšak o to větší byl můj šok, když jsem zjistila, že v testu, v laborkách není vůbec nic z té brožurky. Ano, to naštve.
Všechny mé plány se zbortily jako domeček z karet. Úplně mě to vykolejilo a celý zbytek dne byl jeden velký sešup dolů. Poznávačka - naprostá tragédie. Vidím holubinku, proč tam píšu muchomůrku? To, že jsem byla vedle jak ta jedle potvrzuje fakt, že mi červené bobule v jehlicích připadají jako brusinky, přestože to byl tis.
Měla jsem sto chutí pověsit celou svou biologickou kariéru na hřebík a oběsit se na přírodovědném laně. Já idiot!
Smířená se svou potupnou ostudou jsem se vydala vstříc okresnímu kolu OČJ. Už jsem nic nebrala vážně, ani sebe ne. Prostě si na hodinku zapřemýšlím, sesmolím nějaký text a šlus. Mohu být v klidu. Náhody se nedějí nadvakrát.
Opravdu?
Asi ne.
...
Na obědě potkám pana profesora Macha.
,,Natko, (proč mi tak všichni říkají, vždyť je to jak jméno pro fenu!) chceš vědět, jak dopadla biologická olympiáda?"
,,Eeeh... radši ne."
,,Tak zítra na vyhlašování nechoď, jo?" říká s potutelným úsměvem a je jasné, že si v duchu říká ,,ani se ti nedivím".
Konečně člověk, který mě chápe!
...
Nakonec se přecejen odhodlám. Musím zatleskat těm lepším.
Vyhlašuje se naše kategorie. Vládne mučivé ticho.
,,I tentokrát mladší předběhli ty starší," aha, tak to bude určitě Tomáš, ,,vítězkou je," že by nějaká prvačka? ,,zkušená matadorka," znejistím, to přece ne... ,,Natálie Císařová.''
PRÁSK!
Je to sen, či realita? Nějak proplavu učebnou, ani nevím, co říkám, někdo mi něco strká do rukou, vtom mě oslní blesk z fotoaparátu. Co se to sakra děje?
Najednou mi to celé dochází. Nezbývá než se smát. Kdybych mohla, skákala bych dva metry vysoko, ale musím zachovat dekorum. Srdeční aktivita mi musela vylétnout do nebetyčných výšin.

Prostě - pokud chcete studovat na svitavském gymnáziu, uzavřete si životní pojistku a pravidelně u sebe noste defibrilátor!